„Jako recenzenti budete vykonávat
jednu z nejnáročnějších literárních činností,“ pronesl šéfredaktor
slavnostně. Všichni jsme ho poslouchali se zatajeným dechem, jenom Franta Š. do
sebe cpal pařížský salát. Šéfredaktor to ignoroval a pokračoval dál. „Bude na
vás odhalit, jestli ta či ona kniha stojí za přečtení, zda lidé pracující na
publikaci knihy něco neodflákli a tak podobně. Je to krásné povolání, být
recenzentem. Ale zároveň s sebou nese i spoustu nástrah. Až budete zítra
sedět nad svou první recenzí (a to mi věřte, že budete, uzávěrka je v sobotu),
pocítíte možná nutkání vyjádřit se upřímně. Jistě, špatná kniha si nic jiného
než stoprocentní upřímnost nezaslouží. Než se tím vábením necháte zlákat,
uvědomte si prosím, že i autoři jsou lidé. Lidé chybují. A lidí je zároveň i
dost. Na vaše místo můžeme kdykoli přijmout někoho chápavějšího. Takže nezapomeňte:
Žádná kniha nesmí dostat hodnocení pod padesát procent.“
Je to jenom představa, ale takhle
to v mnoha případech v podstatě funguje. Samotný akt hodnocení
literárního díla je (a vždy bude) přísně subjektivní. Z různých důvodů se
spíš než o recenzi ale čím dál víc jedná o prostou propagaci. Chápu, když má
recenzent jiný názor oproti většiny čtenářů. Vím však i, jak snadné je omezit
se pouze na psaní pochvalných článků. Buď proto, že to zadavatel recenze
očekává (ano, nejčastěji se s tím setkáte v recenzích na blogu, čili
v podstatě i tady) nebo z toho důvodu, že si většinou vybíráte knihy,
které se vám osobně líbí. Až teprve nedávno jsem si uvědomil, jak obtížně se
kritizuje kniha od někoho, s kým se znáte. Prvotní reakcí je v takovém
případě nezadat dotyčné osobě důvod k tomu, aby s na vás rozzlobila. „Už
dvacet let jsme kamarádi a ty jsi napsal, že Elfí princezna s růžovým tulipánem lehce potřísněným blátem z cest
je naprostá slátanina. No jak si to představuješ?“ Na druhou stranu, když
autorům nikdo (v prvé instanci samozřejmě beta čtenář) neřekne o případných
nedostatcích jejich textů, nikdy se nikam neposunou. Leda tak k rovnici čte mě x lidí = píšu dobře.
Některé recenze obsahují kromě
slovního i procentuální (či hvězdičkové) hodnocení. To je fajn. Člověk se může
snáz rozhodnout, jestli má cenu investovat čas nebo v ideálním i peníze
tímto směrem. Najdou se sice lidé, které zajímá celá recenze a ani poté nejsou
ochotni poslechnout názor recenzenta, ale to není vůbec špatně. Ba naopak. Já
se snažím orientovat podle toho, jak se autor recenze vyjadřuje. Existují
fráze, slovní obraty a různé vycpávky, které se používají v situacích, kdy
nemáte nic hezkého, co byste o té knize napsali, a přesto musíte chválit.
Myslel jsem, že se v tom už vyznám. Leč nedávný zážitek s objednáváním
recenzních výtisků mne přesvědčil o platnosti tvrzení, že člověk se učí celý
život. O co šlo? Narazil jsem na knihu, kterou jsem si mohl vzít k recenzi.
Přečetl jsem si existující hodnocení jedné kamarádky a na základě jejího názoru
jsem si knihu objednal. Čtením krátké novely jsem pak strávil tři dny a
vymyslel bezpočet nových vulgarismů. Kdybychom na Fantasyi dávali procentuální
hodnocení, nedostane ode mne autorka novely ani čtyřicet. Hodnocení, podle
kterého jsem se orientoval já, znělo sedmdesát.
Možná jsem jenom příliš náročný.
Knihy jsou ostatně od toho, aby se četly. A negativní recenze jim v tom nijak
nepomůže. Tedy většinou. Taková recenze by mohla motivovat autory, aby si
příště dali víc záležet. Což dnes taky nefunguje, protože vždycky se objeví
někdo, kdo napíše recenzi pochvalnou. A krom toho, recenzent je taky člověk s vlastním
vkusem. Asi budu realista a přepíšu svou rubriku na reklamní sdělení. A začnu posílat nepovedené spisovatele sem.
P. S. V novém čísle časopisu
Pevnost se objevila recenze na dvě knihy, které jsem hodnotil pro Fantasyu.
Zmiňovaná novela dostala opět sedmdesát, dle mého názoru povedený román z alternativní
historie byl oceněn šedesáti procenty. Hodnotili dva rozdílní lidé, ale ani
jeden nezmínil, proč se rozhodl zrovna takhle.