Jsem veskrze skromný člověk.
Úspěchy sice neberu jako samozřejmost, ale také se jimi nechlubím. Pokud se
tedy nestane něco velkého. Třeba cokoli, co má alespoň minimální naději být
opravdu považováno za úspěch. To jsem pak k nezastavení. Většinou mě sice brzdí
značně omezený seznam kontaktů na sociálních sítích, ale to je malá bolístka na
jinak tak krásném pocitu, že pro jednou nemusím nikomu gratulovat.
Můj zatím poslední příspěvek do
kategorie životních úspěchů je poměrně čerstvý. A málo zásadní, byť jde dobře
vidět. Někdo si našel mou recenzi na jisté dílo a část z ní použil na
přebal nového vydání. I s mým jménem pochopitelně. Po tomto odhalení jsem
strávil asi tři dny nadšeným otravováním všech, kteří mne alespoň trochu znají.
„Už jsi viděl nové vydání xy? Myslím, že si koupím tuhle knihu. Ten recenzent
to o ní napsal hezky.“
Teď, když prvotní entuziasmus pominul,
je třeba začít vážně přemýšlet, co to pro mne vlastně znamená. Po dlouhém a
velmi plodném brainstormingu (sakra, tohle bych si měl dát do životopisu) a
následné filtraci těch nejméně povedených nápadů jsem dospěl k závěru, že
můj život mohl být ovlivněn v zásadě takto:
-Nové vydání se vůbec nebude
prodávat.
-Nikdo si ničeho nevšimne.
-Někdo mi zkazí radost dotazem na
výši honoráře.
-Vláda se rozhodne zařadit knihy
do kategorie nulové DPH, v důsledku čehož prudce vzroste poptávka po
toastovém chlebu, Andrej Babiš vyhraje volby, v zemi zavládne totalita a
já se stanu oficiálním, státem placeným recenzentem.
-Nejpozději po víkendu si koupím
novou kávu.
-Povzbuzen tímto úspěchem začnu
víc psát a pracovat na svém literárním stylu; ve finále si nejpozději po
víkendu koupím novou kávu.
Pochopitelně se nezapomenu
pochlubit, kterou z těchto možností se nakonec povedlo zrealizovat.
A už jsem říkal, že mám novou
recenzi?