Tento dialog skončil na 21. místě z 23 v soutěži
pořádané Triumvirátem. Komentáře porotců najdete na konci
textu. Samotné zadání soutěže je zde.
M -Hele, Jardo… Tys býval spisovatel…
J -Jo.
A pak mě absence slávy a nedostatek akceptace vehnaly do spárů alkoholu.
M -A pomůžeš mi se slohem?
J -Co
tak naráz? Nikdy mě neposloucháš.
M -Protože máš samé divné rady do života.
J -Náhodou,
kdybys poslouchal, tak jsi dneska někdo.
M -Jsem
ve čtvrťáku na průmce, vole.
J -Hele,
buď hodný, už tak mám sebevědomí v háji.
M -Jsi mrtvý.
J -To mi
taky moc nepomáhá.
M -Tak
pomůžeš?
J -Jasně.
Jsem expert. Zajdem na jedno?
M -Musím k babičce.
J -Byli
jsme tam minulý pátek. Ten domov důchodců je depresivní.
M -Babička mi vždy dá nějakou korunu.
J -Chlapče,
z tebe ještě něco bude.
***
M -Jenom říkám, že jsou i jiné způsoby, jak se zabít. Třeba
vlak.
J -Nekecej
a pij.
M -Mám už druhé.
J -Ale
pomalý metabolismus. Ještě to sem nedošlo.
M -Nechci se opít. Dělám na slohovce.
J -Vidím.
M -To
je myšlenková příprava. Po pivu mi to líp myslí.
J -Vítej
v mém světě.
M -Nejsi nějaký majetnický?
J -Hele a
o čem má být ta tvoje práce?
M -Francouzský letecký průmysl před druhou světovou.
J -Takže
dvouplošníky.
M -Asi.
J -SPAD.
M -Koho?
J -To je
fuk. A máš už něco?
M -Ne. Ty jsi spisovatel.
J -My
jsme. Budeme. Mé zkušenosti a tvé mládí. Nobelovka, Hugo a tak. Jen si budeš
muset změnit jméno.
M -V
žádném případě se nebudu jmenovat Jaromír.
J -Ale no
tak. Nevidíš, že jsem vlastně dostal druhou šanci?
M -Ne. Ale už vím, k čemu mají Japonci ty roušky.
J -Kdybys
mě nevdechl, udělá to někdo jiný.
M -Zaměstnanci
krematoria?
J -Ti
nebyli tak perspektivní. Chápej, já chci oživit kariéru, ne rozptýlit naději.
M -To nemá cenu. Zaplatím, půjdu spát a zítra si nechám dát
pětku.
J -Neboj,
něco vymyslíme.
M -Nemluv na mě.
J -Martine,
co si takhle založit blog?
***
J -Tak
co škola?
M -Byls tam taky.
J -Jo,
jenže mě bolela hlava a nedával jsem pozor.
M -To je náhoda. Mimochodem, ticho za to stálo.
J -Už je
mi líp. Poslyš, co takhle napsat nějakou povídku ze života?
M -Nuda.
J -Elfů
v Chebu.
M -Ach jo.
J -A
z Prahy uděláme Valinor.
M -Nemám tě rád.
J -Nebuď
úzkoprsý. Fantasy potřebuje trochu oživit.
M -A Cheb tomu pomůže?
J -Rozhodně
víc, než Pardubice.
M -Nikdy
jsi tam nebyl.
J -To
nevadí. Nelíbí se mi.
M -Mně se toho nelíbí…
J -Jsi
mladý. To přejde. A zůstane jen opravdová, doživotní zášť.
M -Tak na to se těším.
J -Kam
jdeš?
M -Ven. Potřebuju čerstvý vzduch.
J -Dobře.
Aspoň pořešíme brněnskou Morii…
M -A
kruci.
J -Co je?
M -Jsem alergický na břízu.
A spisovatele na jeho opravdu
poslední cestě provázelo kýchnutí.
Komentáře
kritického typu (tedy nejprve pozitiva, potom negativa):
Jako
alergika mě pobavila poslední věta.
Šlendrián,
milý Jodide. Nápad bys měl, ale nevyužil jsi. Pokud je to scénář, chybí ti
popis kulis a další režijní pokyny. Máš rozhozené mezery. Pokud uvozuješ přímou
řeč spojovníkem, budiž, ale pak před tím nemá co dělat ta iniciála. Pokud
potřebuješ označit, kdo právě mluví, pak tu iniciálu něčím odděl od textu. A
chybí ti tu zadání jako takové. Jeden výkřik "SPAD" do prázdna to
opravdu nezachrání.
Poslední
věta. Jednoznačně.
Místy
lehce ukecané tím otravným způsobem - třeba u piva jsem byla lehce zmatena (a
hlídání písmenek nepomáhá, jsem líná).
Pyl.
Rozhodně pyl. Jako, já jodidovské dialogy svým způsobem i chápu, ale...
...
co to proplcha bylo? Jsem zmatený a nemám nejmenší tušení, co si o tom myslet.