Vybrat si, co by se mělo udělat přednostně, je
obtížné. Někteří jedinci (individualisté) to umí, ale většina z nás jenom
poctivě plýtvá časem na neefektivních projektech. Berte to jako klišé povzdech
někoho, kdo by si rád vnutil jízdní řád.
Ale nejde to. Neustále se přesvědčuji, že to vlastně
nevadí. Vždyť i šikovnější s tím mají problém. A tak věčně zůstávám u
náznaků nějaké rozhodnosti. A abych nebudil kontroverze, snažím se být podobně
neutrální i u přátel. Tam to však mnohem častěji nevychází. Snad že jsou ti
přátelé až příliš nadaní na zahálku. S jimi vytyčenou cestou se pak
smiřuje jen obtížně. Proč nedělají něco lepšího, když jsou toho schopni? Proč
se utrácí ve zbytečných projektech?
Chvíli to trvá. Zvlášť má-li jeden tak dlouhé vedení
jako já. Ale nakonec se myšlenkový oblouk uzavře a výsledným produktem je
poměrně univerzální moudro sdílené zejména liberálně smýšlejícími osobami: Je
to jejich život, ne můj. Jistě, nelze to aplikovat na všechny situace, ale pro
tuto konkrétní se tato slova hodí velmi.
Myslím, že původně jsem se snažil napsat omluvu. Tak
tedy pardon, přátelé.