Vyklízím si skříňku. Za ty čtyři
roky jsem v ní nashromáždil úctyhodnou sbírku zbytečností, které ani tehdy
nevypadaly důležitě. Prostě na ně bylo místo. Už není. Odcházím. V novém zaměstnání
možná taky získám úložný prostor, teoreticky i větší než mám teď, ale o tom se
nebudeme bavit. Budoucí nepořádek necháme budoucím skříňkám.
Dnes se sluší popustit trochu uzdu
nostalgii. Mám doma naditou složku s papíry, které vznikly za účelem
informovat zahraniční studenty. Tedy, papíry samozřejmě vznikly z jiných důvodů,
stejně jako počítače, tiskárny a lepicí páska. Výsledná kombinace ovšem původně
opravdu měla vnést trochu té informační jistoty mezi studenty z ciziny.
Většinou se to úplně nepovedlo. Skvosty typu „allow košer acces“ u nás na
kolejích doslova zlidověly. On ten Google Translator není všemocný a když navíc
ani nevíte, co chcete říct česky, není složité dopustit se podobných šifer.
Tu a tam se mi povedlo (tzn.,
chtělo se mi) výsledek trochu učesat, ale vždycky jsem si pak originál založil
na památku. Teď, když je jasné, že další příběhy anarchistické angličtiny
nepřidám, je načase uspořádat výstavu. Pravděpodobně si pro tyto účely vypůjčím
vestibul svého bývalého zaměstnavatele. Ať mohou studenti vzpomínat se mnou.
Nicméně tím bych z toho vynechal vás. A ignorovat vlastní fiktivní čtenáře
není dobrá strategie. Proto přemýšlím, že bych se začal svými úlovky chlubit i
zde. Místa je dost, za návštěvy se neplatí, to by mohlo mít úspěch.
Jenom ještě nevím, jaký tomu dát
formát. Jednoduché fotografie mnohdy postačí, ale někdy se hodí znát i detaily
vzniku. Krom toho, já neumím být stručný. Nesvědčí mi to. A tak navrhuji,
abychom si hezky uvařili čaj, kávu nebo kakao, dali si nohy na stůl a… Ne, tady
pointu rozhodně nečekejte.
A pozor, není kakao jako kakao.