Hrozně rád bych měl dobrou výmluvu (spousta práce v zaměstnání
a přípravy na stěhování se) nebo alespoň dostatek ignorace, aby mi to bylo
jedno. Pravda je taková, že jsem se někde zapomněl. Děje se to spoustě lidem a
skoro by se dalo (trochu nesprávně) tvrdit, že se jedná o typický znak
dospělosti.
Spíš ale půjde o snahu neustále něco zjednodušovat. Evoluce
komunikačních potřeb ve zkratce. Dejte mi prostor na fotku s krátkým komentářem
a začnu se fotit u všeho, co se dá publikovat na webu (bez nutnosti omezení
přístupu). Kaunaz jí ředkvičku (a trpí, protože si ji nevypěstoval sám), umývá
nádobí (výhradně za pomocí přesliček a písku) a spěchá do práce (pěšky, ať svou
existencí nezatěžuje planetu). Když k tomu ještě přidáte možnost rychlého
potvrzení o zhlédnutí, dostanete ideální web dneška. Kdo dneska ještě trčí na
blogu? Krom lidí nadšeně okupující kuchyně. Nic proti nim. Potíž s blogy je
ta, že články na nich jsou většinou příliš dlouhé (tedy víc než tři věty) a
nikomu se nechce číst.
S hrůzou jsem zjistil, že i já trpím jistou dávkou
lenosti ve vztahu ke čtení. Začal jsem si až příliš vybírat a poslední dobou se
takřka výhradně omezuji na knihy. Co taky s nimi, když jsou zadarmo a dají
se číst v MHD? Takže žádné amatérské povídky, žádný donkichotský
betareading, čistě jenom kvalitní literatura.
Nakonec se budu muset vymluvit i na ten čas. Už to není, co
kdysi. Osm hodin denně musím doopravdy pracovat a když už mám volno, tak mi ho
zabírají věci, nad nimiž bych ještě před pár lety mávnul rukou. Kdyby se mi
chtělo zvedat končetinu na něco tak zbytečného. Koho zajímá neumyté nádobí,
nevynesený koš nebo třeba nepodané daňové přiznání?
Asi to tedy nakonec svedu na změnu priorit. A na to, že
většinu koníčků dělám spíš nárazově. Ono se i to ucho jednou za čas utrhne.