Jak člověk stárne a v paměti
mu stále častěji zůstávají vzpomínky dřívějšího data, nevyhne se ve svých
nostalgických chvilkách pocitu, že to nejlepší už tady bylo. Jó, to bývalo super, když… Zlatý věk
skončil a teď už to stojí jenom za špejli od nanuku. Přesně k takovým úvahám
jsem se dostal docela nedávno i já.
Dobře si pamatuji dobu, kdy jsem
mohl od rána do večera jen číst. Jednak bylo co (i když ono je vždycky co číst)
a hlavně jsem na to měl čas. Sice jsem občas musel navštívit příbuzné nebo školu,
ale i tehdy jsem měl po ruce knihu. To kdyby se mi náhodou naskytla příležitost
opět se vrátit do toho konkrétního fiktivního světa, kterým jsem se zrovna pročítal.
Byl jsem na literatuře doslova závislý a občas se sám sobě upřímně divím, že
jsem dokázal udělat ve svém jinak velmi nabitém rozvrhu mezeru na seriály,
filmy nebo hraní PC her.
Nestává se mi často, abych si
mohl dovolit připoutat se ke knize a odložit ji až jako dočtenou. Většinu roku
to ani nejde. Najdou si sice výjimky, ale i tam je můj čas na čtení velice
omezen. Během právě skončených svátků jsem ale (sice krátkodobě, zato s o to
větší energií) získal možnost investovat svůj volný čas čistě do čtení. Dokonce
i k jídelnímu stolu mne museli odtáhnout. Hltal jsem každou stránku tak, jako
kdybych na její přečtení měl přísně stanovený časový limit. Ani jednou jsem si
ale nevzpomněl, že tam někde na horizontu se již rýsují první obrysy pracovních
povinností. Jen jsem toužil co nejvíc svého volna utopit v literatuře. A
tehdy mi došlo, že se toho změnilo mnohem víc, než je pouhý úbytek příležitostí
k podobným literárním dýchánkům. Sám sebe jsem přesvědčil, že není přípustné,
abych vydržel do čtyř do rána s knihou v ruce a zmeškal tak příležitost
vyspat se. Dobrovolně jsem odložil rozečtené dílo a šel si lehnout. A ještě než
jsem usnul, uvědomil jsem si, že jsem zase o něco starší. Nikoli proto, jak se
změnil můj žebříček hodnot, ale že k té změně došlo. Nechci tím samozřejmě
naznačit, že číst až do rána a připravit se tím o spánek, je nezodpovědné. Tak
starý nejspíš ještě nejsem.
V souvislosti s přípravou
na hromadnou výměnu diářů leckoho napadne, že by se hodilo něco ve svém životě
zlepšit. Taky jsem nad tím chvíli přemýšlel. A v souvislosti s nedávno
prožitým šokem (je hřích usínat s pohledem na nedočtenou knihu) jsem se
rozhodl ustanovit si takzvaně literární dny. Celých 24 hodin (doufám, že jednou
za měsíc) budu mít vyhrazeno čistě pro čtení. Nic lepšího ode mne ten den
nečekejte. Když to půjde dobře, dostanu se zase o kousek blíž ke splnění svého
životního cíle.
Salámovou metodou k věčnému klidu.