Ve čtyři ráno se nediskutuje.
- Proč?
- Co
prosím?
- Promiň,
přeskočil jsem tu nudnou úvodní část našeho rozhovoru. Proč píšeš?
- Proč
ne?
- Nechceš
udělat totéž?
- Cože?
- Tak
ne. Co píšeš?
- Jen
tak.
- Alespoň
jsem to zkusil.
- Co
zkusil?
- Ale,
jenom testuji, zda se mi to povede.
- Vůbec
ti nerozumím.
- Konečně
se někam dostáváme.
- Kam?
- To
je velice komplikovaná otázka.
- Spíš
odpověď, ne? Otázka vypadá docela jednoduše.
- Zvláštní.
Nepřeskočil jsi řádek?
- Proč?
- To
totiž znělo jako něco, co bych řekl já.
- No
a?
- Nic.
Já jen tak.
- Dobře.
Když dovolíš, dopíšu to.
- Ale
ještě jsme z toho neudělali nic smysluplného.
- Možná
ne, ale dochází mi stránky.
- A
co mám mezitím dělat?
- Pokud
možno mlčet. Bude to lepší, a ještě mi tím pomůžeš.
- Já
ti ale nechci pomáhat.
- To
je škoda.
- To
je diskutabilní.
- Konec.