Ještě
pořád píšu recenze. Ale jestli jsem si někdy myslel, že bych svým názorem mohl
něco dokázat, teď už mi jde jenom o to, abych se dostal k zajímavým
titulům, které bych jinak neměl. Zároveň se občas potkám s knihami, o
jejichž existenci bych nejraději nevěděl.
Paradoxně
se nejčastěji zmiňuji o té druhé kategorii. Těchto knih je přitom mnohem míň.
Mohlo bych si gratulovat k dobrému výběru, ale většinou je to proto, že
mám rozečtené delší literární série. A pokud se mi líbí předchozí díly, existuje
velká pravděpodobnost, že ani ten nový nebude špatný. Byť to pochopitelně
nemusí platit vždy.
Myslím,
že špatné knihy mají svým způsobem výjimku. Když ztratím peněženku, rozhodně se
tím nebudu chlubit. Stačí ale jeden nepovedený román a musím hned všem přednést
kompletní rozbor včetně citací toho nejhoršího. Chci si tak zapamatovat, že
jsem udělal chybu? Chci varovat ostatní, kteří by po této knize nejspíš stejně
nesáhli? Chci se pochlubit, že jsem to přežil a že jsem v tom marastu
dokázal najít něco pozitivního (má to
jenom 230 stran)?
Nejhorší
je, když narazím na knihu, která je od začátku do konce špatná. Nejde-li pouze
o to, že by se autoři netrefili do mého vkusu, ale pokud měli s vydáním
ještě tak sto let počkat. Jednu takovou jsem nedávno hodnotil. A snad vůbec
poprvé jsem nedokázal najít jediné pozitivum. To bylo nečekané. Na druhou
stranu, velmi se těším, až se s dotyčným autorem potkám.
Konečně totiž
uvidím někoho, komu ty věty dávají smysl.