Když bydlíte v třípokojovém
bytě, až příliš snadno se dostanete do problémů s místnostmi. V první
by měla být ložnice, ať máte dost prostoru na spánek a jiné aktivity spojené
s odpočinkem (a teď nemyslím vysávání prachu pod postelí).
Druhá místnost by rozhodně měla
obsahovat místo určené k vaření a likvidaci jeho následků (toaletu
v kuchyni nehledejte). A protože nikdo se nechce v kuchyni schovávat
před případnými hosty, je lepší spojit tuto místnost s obývacím pokojem.
Zbývající prostor lze využít jako pracovnu. Nebo dětský pokoj.
Ale ještě lepší je skladovat tam
všechny vaše neroztříděné věci, o nichž se mylně domníváte, že byste je ještě
někdy mohli potřebovat. Možná dokonce i víte, jak málo jsou tyto věci potřebné,
jenom se prostě chcete vyhnout úklidu. Ale ať se budete snažit sebevíc, jednoho
krásného dne sami sebe překvapíte zjištěním, že rozhodně potřebujete pracovnu.
Ne jenom kout se stolem, ale plnohodnotnou místnost, kde lze pracovat. Pro
začátek stačí uskromnit nepořádek. To chvíli funguje. Všechno chvíli funguje.
Skočit z okna, mohl bych prohlásit, že jsem chvíli letěl.
A najednou přijde čas na dětský
pokoj. Místnost, která se má stát posvátným útočištěm osob, za něž zodpovídáte,
dokud vás jejich plnoletost neosvobodí. Jestli však něco dětské pokoje
neobsahují, pak je to nepořádek rodičů. Děti jsou naše budoucnost a proto
potřebují dost místa na svůj vlastní nepořádek. Kreativita se podceňuje. Což
v praxi znamená, že je potřeba přemístit/zlikvidovat všechny ty věci,
které by se časem mohly hodit. A tak nezbývá než zamyslet se nad každou
položkou organizovaného chaosu a rozhodnout se, co s ní. Není to příjemná
činnost. Ale nedostatek místa se neptá. Je schopnost reálně posoudit hodnotu
vlastních věcí známkou dospělosti? Možná. Pokud se dospělost nevyznačuje
vlastnictvím rodinného domu se sklepem a půdou.
Což dnes vlastně není zase tak
daleko od pravdy.