Půl roku jsem neviděl košili a najednou stojím venku, na slunci, v obleku a s kravatou. Čekám, až si většina lidí přede mnou oddychne, protože všechna ta příprava a hubnutí do společenského oděvu nepřišla nazmar.
Nejsem zrovna
společenský. Sice dokážu krátkodobě klamat své okolí, ale tyto mimikry mne vždy
stojí spoustu energie. Přesto jsem souhlasil, že se zúčastním svatby a že během
ní budu hlídat svého syna, který je mimochodem mnohem zvědavější na ostatní lidi.
Pravda, netušil jsem, že v místě konání této události nachází se pouze
Starobrno, ale alkohol nikdy nic neřeší. O Starobrnu to platí dvojnásob.
Původně jsem
se pochopitelně těšil na něco konzumovatelnějšího. A podobně jsem na tom byl i
s výběrem vhodného oblečení. První instrukce týkající se dress code zněla slušné.
To bylo následně upřesněno do košile stačí. Poslední svatbu jsem
absolvoval v tričku Pink Floyd (a je to moc hezké tričko), nicméně moc dobrý
dojem jsem neudělal. Byť mám dojem, že to nebylo výběrem kapely či garderoby.
Snad proto mi Vločka navrhla, abych si vyzkoušel oblek, který jsem od vlastní
svatby před pěti lety neměl na sobě. Doufal jsem, že roky strávené spokojeným
manželským životem mi tento oblek znepřístupní. Žel, stále mi padnul. A tak
bylo rozhodnuto.
Málokterý
plán přežije první minuty realizace. Málokterý strach se dočká naplnění. A
máloco je tak hrozné, jak si to představujeme. Hned po obřadu jsem odhodil
sako, vysvobodil se z vázanky a vyhrnul si rukávy. To vše pochopitelně jen
proto, abych mohl lépe zvládat své rodičovské povinnosti (můj vlastní
argument). Navíc, protože tam bylo jediné dítě, povedlo se mi využívat
vlastního syna jako živý štít. Většina konverzace končila u něj. Neřešili jsme
politiku ani počasí. Nedostali jsme se k názorům na ovocné jogurty,
protože Ten má ale velké oči a to, toto, tata zcela opanovalo
komunikaci. Až mne napadlo začít plošně nasazovat batolata jako pomocníky všem
introvertům. Problémem je pořízení a provoz takového pomocníka a skutečnost, že
časem vyrostou a přestanou být magnetem na pozornost.
Když jsem
musel potomka čas od času předat jeho matce, najednou jsem pozbyl své funkce.
Nebyl jsem přítel ani jednoho z čerstvě oddaných, nepatřil jsem do rodiny
a nebyl jsem placen za poskytování fotografií, případně kil navíc. A kdyby se
mne někdo na něco zeptal, hrozilo, že moje odpověď bude příliš absurdní na
takovou slavnostní událost. Naštěstí jsem si vzpomněl na zlaté pravidlo všech
zaměstnanců a řemeslníků na velkých montáží. Ať se děje cokoliv, tvař se
zaměstnaně. V takových chvílích se ze mne tedy stával expert na
logistiku kontrolující kočárek (hezky jedno kolo po druhém), batoh se svačinou,
tkaničky od bot, jednotlivé hračky (ale ne moc, aby to nevypadalo, že si chci
hrát) či dětské knihy (tady zase hrozilo, že by ostatní nabyli dojmu, že těm
obrázkům rozumím). Naštěstí jsem se potom mohl opět vrátit ke své veledůležité
roli.
Ačkoliv celá
svatba byla docela příjemnou záležitostí, největší radost jsem měl z okamžiku,
kdy jsem si oblek mohl pověsit na ramínko a schovat pokud možno co nejhlouběji
do útrob skříně. Jen ať tam hezky čeká a straší mne vždy, když zapomenu před
spaním skříň zavřít. Většina introvertů bude jistě souhlasit, že svatby by měly
probíhat stejně jako home office.