Ještě se ani neusadil prach z poslední
desky vyrvané zpod šikmé plochy stropu a už se na místě, kde stála skříň,
usadila ozvěna. Už to nebyl dětský pokoj. Cynik by poznamenal, že dětský pokoj
to není dávno, neboť dnes jsou z obou dívek ženy, z nichž jedna bydlí
v Praze a tu druhou její manžel nutí číst si tento text (protože strasti dospělosti
jsou převeliké). Teď ale zmizely i poslední připomínky dětství. Některé do
popelnice. Z dětského pokoje je nyní jenom další místnost v domě. Prázdná
místnost, která čeká na to, až jí někdo dá novou funkci. Třeba pokoje pro
hosty, aby se ty dvě ženy mohly vracet tam, kde poprvé snily o své budoucnosti.
Cítil jsem se trochu jako při
své první návštěvě. To jsem moc mluvil a málo se poslouchal. Neznalý zdejších
pravidel, neměl jsem tušení, kdy ztichnout a sednout si někam do kouta s knihou.
Také jsem nic nevěděl o všech známých a příbuzných (nebudu tvrdit, že to tehdy
nebylo snazší). Skoro jako kdybych se vykašlal na přípravu a šel rovnou na
konkurz na roli nového člena rodiny. Vzhledem k tomu, že jsem to byl já, komu
byla dána důvěra při tahání těžkého nábytku a neméně hmotných beden s věcmi,
předpokládejme, že jsem se se svou postavou ztotožnil dobře.
Je dost dobře nemožné pochopit
vlastní minulost. Už jenom proto, jak se na ni díváme skrze všechno to, co jsme
tehdy netušili. Pochopit cizí minulost je ještě nemožnější. A přesto jsem měl
možnost udělat si svůj obrázek. Ne, že bych se hrabal v cizích věcech. Na
to nejsem ani drzý, ani přehnaně zvědavý (krom toho na podobné věci nebyl čas).
Když ale vyklízíte (místy již notně přebraný) dětský pokoj, nemůžete si
nevšimnout toho, co skládáte do krabic. Staré fotoaparáty, Čtyřlístek, plakát
či tři, obrázky… Na okamžik se to všechno spojí s tchánovou nostalgií (děti
byly malé, internet pomalejší a záda nikoho nebolela) a já mám možnost spatřit
idealizovaný obraz šťastné rodiny.
Nikdy se doopravdy nedozvím,
jaké to je vyrůstat na severu. Nikdy nepochopím, co tam mládež dělá s volným
časem, když nemohou okopávat vinohrad nebo vyorávat erteple (rostou jim tam
pouze zemáky). Ani mi to nevadí. Nepochybuji o tom, že každé dítě si pamatuje i
doby, kdy jeho rodiče udělali nějakou hloupost, která zůstává hloupostí dodnes
(takže zákaz sledování TV po desáté večer se nepočítá). Ale jak jsem tam stál a
rval ze zdi další a další kusy nábytku, uvědomil jsem si, že pokoje mohou měnit
své funkce, domy a byty své majitele, a přesto budou někteří lidé mít víc než
jedno doma.
A ačkoli nemusí jít zrovna o
jednu z mých kladných vlastností, tiše jim to závidím.