Nedávno na mne začala vyskakovat
nabídka, která se neodmítá. Úžasný a profesionální program pro ty, kteří své
kreativní psaní myslí opravdu vážně. Žádný spisovatel se bez něj neobejde (a
mnozí mně neznámí lidé to v reklamě potvrzují). Můžete si dělat poznámky,
snadno sledovat (nikoli pochopit) vlastní zamotanou zápletku, tvořit neohrožené
postavy, ale i zbabělce anebo procházet svůj fiktivní svět díky
nepřekonatelnému editoru map. A to všechno za neskutečně přijatelnou cenu.
Má to je jeden háček. Nic
takového nepotřebuji. Moje fiktivní světy bydlí v šuplíku a je jim tam
dobře. Když jsem naposledy před mnoha lety zkoušel ohromit porotu jedné literární
soutěže, dozvěděl jsem se, že moje povídka nedává smysl. Zpočátku jsem se
domníval, že porota jen nedokázala pochopit, s jakým géniem měla tu čest a
že se za pár let (po premiéře třetího filmu na námět některé z mých knih) bude
tlouct do hlavy, jak málo bodů mi tehdy přiřkla. Ale potom (asi o dvě minuty
později) mi došlo, že mi nerozumí ani v obchodě s obuví. I když to
asi není dobrý příklad. A jak mi později Vločka připomněla, můj způsob komunikace
je jako labyrint bez vlny a mýtických bytostí, zato se spoustou klaunů a kečupem.
Rozhodl jsem se tedy být sám sobě tím nejlepším čtenářem.
A teď tohle. Jedna moje část by
si strašně ráda vyzkoušela všechny ty inzerované funkce. Zapomíná přitom na to,
že jsem asi takový spisovatel jako jsem závodník rallye. Moc rád se podívám na
všechna ta rychlá auta, ale nemám ani řidičské oprávnění. Navíc zde je další
důvod, proč si tuto neopakovatelnou (vídám ji už měsíc) nabídku nechat ujít a
ušetřit téměř dva tisíce – neumím se chválit. Vždy, když jsem v euforii z dokončeného
textu tento někomu nabídl k přečtení, trefil jsem se přesně do toho okamžiku,
kdy bylo třeba učit se, pracovat nebo změnit si identitu a odletět do Argentiny.
Většinou jsem byl vyzván k tomu, abych se jim připomenul později, až budou
mít víc času. Pochopil jsem, že ač nevědomky, nutím své okolí k něčemu, co
by neudělali ani kdybych jim za to platil zlatými cihlami (jednu za odstavec).
A tak jsem s tím přestal.
Uvědomuji si, že pokud bych se chtěl
stát autorem, není tento přístup zrovna ideální. Znám několik lidí (spíš známých
než přátel), kteří na sociálních sítích dnem i nocí sdílí cokoli, co má jen
trochu spojitost s jejich dílem. Co je zrovna teď inspirovalo k napsání
2000 znaků a v které kapitole se objeví papoušek. Však si počkejte, až to
vyjde tiskem. Stejní lidí jsou též schopni sdílet tolik úryvků z již vydané
knihy, až mám strach, že pokud nemá jejich opus alespoň 500 stran, zbude
čtenářům jen předmluva a tiráž.
Nechci tím naznačit, že by
podobné snahy o propagaci byly špatné. Jistě mají svou úlohu v celé té
snaze být čten, pochválen a akceptován. Sám toho ale nejsem schopen. A proto se
raději soustřeďuji na samotná díla dotyčných autorů. Mám-li štěstí, dostanu se
k nim tak, abych na ně mohl napsat recenzi. Jestli ale aspoň mé recenze
dávají větší smysl, to si nechám pro sebe.
Dát sem odkaz, protiřečím si mnohem
víc, než co tento text snese.