„Takže ty budeš týden sám doma? To se máš.“
Ano, mám.
Celých 7 dnů na to, abych se sám staral o potkany (nestíhám je teď ani počítat)
a pokoušel se co nejvíc zachovat svůj stereotyp. Protože ač se to může zdát
divné, tři jídla denně a dvouhodinová procházka po městě patří mezi věci, kterých
se vzdát nechci.
Zrovna
nedávno mi Vločka jen tak mimochodem řekla, že když jsme se poznali, mluvil
jsem mnohem víc. A jak stárnu, stávám se velmi tichým. Možná to byla pochvala, kdoví.
Ani jsem si to neuvědomil. Anebo přesněji řečeno, neuvědomil jsem si, že už
jsem stihl zapomenout, jak jsem si to uvědomil posledně. Možná opravdu stárnu
(dost na to, abych dokázal napsat tak pitomou větu, vždyť stárneme všichni).
Pravdou je, že s přibývajícím věkem ztrácím důvody dělit se o vlastní
myšlenky. Pravděpodobně to bude ještě pár let pokračovat, než začnu na všechny
strany rozhazovat ono oblíbené za mých mladých let. Dnes mohu maximálně
vzpomínat na magnetofonové pásky, VHS a začátky TV Nova. A z toho se jen
obtížně tvoří životní moudra (tuhle větu si zapamatuji a až přijde vhodný
okamžik, sám si ji omlátím o hlavu).
Kdysi bych
možná nadcházející týden bral jako ideální příležitost prohloubit svůj spánkový
deficit. Dnes se těším na tom, až si prvních pár dnů dopřeju 12 hodin
poklidného snění. A ačkoli budu mít celou dobu k dispozici PC, myslím spíš
na to, jak dodržet svůj plán 100 přečtených stran denně. Stejně nejsem nikdy
schopen vybrat si, do jaké počítačové hry investovat svůj volný čas. A strávit
3 hodiny (průměrně) vybíráním si, není kompatibilní s mou představou ideálně
stráveného volna.
Nic z toho
samozřejmě neznamená, že bych se na příští týden netěšil. Jen se snažím nic si
neplánovat. Pravděpodobně budu rád, když stihnu všechny své povinnosti a přidám
k nim dostatečné množství spánku. Ale kdyby náhodou se stalo, že strávím
celý týden dobýváním vesmíru (nebo něčeho podobně užitečného), jsem připraven
tento text smazat. Pro jistotu.