Už je to dávno, co jsem absolvoval klasickou dovolenou. Týden na cizím místě, obdivování neznámých ulic a vybírání těch nejzajímavějších pohledů, které budou odeslány měsíc, až dva po návratu. A protože minulý rok jsem byl nejdál na Vsetíně (nic proti Valašsku), těšil jsem se, že letos to bude jiné.
Jenomže kam
se podívat? Nějakou dobu jsme s Vločkou studovali mapu Evropy (trocha
skromnosti se vždy hodí). A poměrně brzy jsme narazili na zásadní problém. Každý
z nás si ideální dovolenou představuje jinak. Někdo potřebuje spoustu
slunce a (pokud možno) moře, někdo by zase raději nějaké historicky významné
místo, kde existuje možnost někam se posadit a číst si. Pravda, s trochou ohleduplnosti
se obě představy dají skloubit dohromady. Dokonce si troufnu tvrdit, že na
Korfu se nám to povedlo téměř bezchybně. Jenomže teď musíme brát ohledy i na třetího člena
domácnosti, který značně vychyluje rodinné preference k pobytu u vody, ale
zároveň tím občas omezuje plavební možnosti paní Ovesné. Já jsem prvotřídní
neplavec, který když šlape vodu, jde ke dnu o to rychleji.
Nakonec jsme
se rozhodli, že si uděláme několik menších výletů po republice. Kdybychom to
spojili s návštěvami přátel, mohli bychom z toho mít docela příjemný
týden. Opět jsme se tedy s Vločkou potkali u mapy a vybrali jsme spoustu
velice zajímavých destinací. Dokonce se nám povedlo je téměř všechny propojit
tak, abychom plynuje cestovali z jednoho místa na druhé. No a potom jsme
nějakým způsobem přesvědčili sami sebe, že úplně nejlepší bude, když dovolenou
začneme i skončíme výletem a mezitím se budeme jen tak poflakovat po Brně. Nemyslím
ale, že by za tím byl zvyk získaný předchozími lockdowny. Prostě se jen ozvala
naše přirozená lenost.
Náš první
výlet směřoval do Prahy. Pro někoho jde o jediné opravdové město v této republice.
Pro jiné je to symbol centralismu, jehož směrem lze ukazovat vždy, když je
třeba odvést pozornost od vlastních nedostatků a chyb. Nám se Praha líbí (ale žít
bychom tam nechtěli). Díky moderním technologiím trvá cesta po železnici z Brna
do Prahy jen něco kolem tří hodin (což garantuje spoustu času na kochání se).
Navíc máme v hlavním městě spoustu přátel, které jsme docela dlouho
neviděli. A kromě toho, Praha je plná zajímavých míst.
Ubytovali
jsme se v hotelu na Žižkově, takže jsme se cítili jako opravdoví turisté.
A protože na nás nikdo z přátel neměl čas, mohli jsme si celý víkend užít
bez toho, aniž bychom brali ohledy na druhé. Kdybych napsal, že jsme viděli
hlavně tramvaje, zoo a Lidl, asi bych ani příliš nepřeháněl. To ale neznamená,
že by nás pobyt v Praze nudil. Možná jsme měli velice skromné plány, ale aspoň
jsme se nikam nehnali (a někteří z nás si mohli náležitě užívat jízdy Škodou
15T sem a tam). Snad jediným zklamáním byla absence dobré kávy v místní zoo
(holt to není Lešná).
Po návratu do
Brna nastal čas lenošení. Vločka běhala z práce k focení a na
veterinu, zatímco já jsem hlídal juniora. Nebylo to špatné, byť zde byla jistá
podobnost se všedními dny (s tím rozdílem, že jsem nepracoval). Měl jsem
nicméně pořídit víc než jednu velkou krabici stavebnice SEVA. To bylo vyloženým
pochybením z mé strany.
Dovolenou jsme
zakončili výletem do Olomouce. Díky tomu jsme mohli nostalgicky zavzpomínat na
klasické rychlíkové soupravy. I v Olomouci jsme prozkoumali zoo, ale k žádnému
zdroji kofeinu jsme se raději ani nepřibližovali. Nemá cenu kazit si pobyt v tak
krásném městě očekávatelným zklamáním. Nebudu zde srovnávat, která z oněch
destinací se mi líbila víc. Každá měla své kvality a své rozkopané ulice.
Olomouc mi možná o něco víc připomínala Brno (v tom pozitivním slova smyslu). Stačilo
se projít parkem kolem řeky a najednou jsem se nemohl zbavit pocitu, že to tam
znám. Vlastně bych si možná dovedl představit, že se do hanácké metropole budeme
jezdit kochat častěji. Jen se propříště vyhneme jisté kavárně na Horním
náměstí. Tak hrozné pivo si budu pamatovat ještě dlouho.
Myslím, že
příští dovolenou zkusíme o týden natáhnout. Třeba se nám tak podaří uskutečnit
víc než dva výlety. Nebo strávíme delší dobu na jednom místě…