Čas, čas a zase čas. Přidejte k tomu strach z workoholismu a nemůžete se divit, že mám takovou spotřebu zmrzliny.
MOON DAY
Mám rád americké státní svátky.
Zejména ty, které my neslavíme. Znamená to totiž, že jsem sice povinen
pracovat, ale většinou není co dělat. Od té doby, co se moje kancelář nachází v místě
trvalého bydliště, nemusím během těchto směn přemýšlet, čím se zabavit. Jen je
škoda, že vzdor některých nábožensky motivovaným nesmyslům, dávají obyvatelé
Spojených států povětšinou přednost možnosti budovat hodnoty před oslavou
svátků. Možná k tomu potřebují o něco delší historii. Ostatně my jsme si
během tohoto týdne připomínali události, které se odehrály ještě, než Kolumbus
zabloudil cestou do Indie. Což jenom dokazuje, jak málo záleží na tom, jak
dlouhými kořeny se můžeme chlubit.
TÝR’S DAY
Vlastně sobota. Včetně toho, jak
jsem doufal, že se snad dostanu i k nějaké dobré literatuře (knihy na
recenze ještě nedorazily). Nechci tvrdit, že za nedostatkem volného času jsou
mí potomci, ale už se těším, až jim to jednou jako senilní otrava připomenu. Pokud
do té doby nepřijdu o paměť.
WODEN’S DAY
Vím, jak moc můj tchán nesnáší
cestování mimo okres Vsetín. Kdyby sestavoval žebříček nenáviděných věcí, pravděpodobně
se tahle umístí hned po oslovení dědo. Občas se ale přihodí něco, co ho
přinutí sednout do auta či do vlaku. Rodinná oslava, svatba dcery anebo
narození vnoučete (i když on je jen otcem matky dítěte samozřejmě). Proto si
každé jeho návštěvy nesmírně vážím. Mohl najít stovky důvodů, proč zůstat doma.
Ale přijel. Tentokrát se ho sice nikdo neptal na cestu (minule už před nádražím
navigoval turisty), nicméně nemohu se zbavit pocitu, že ač nerad cestuje,
působí všude jako kdyby se tam narodil. No, možná to neplatí v Praze, ale
tam na to nevypadají většinou ani místní.
THOR’S DAY
Nejsem workoholik. A ani během
svého působení na pozici vrátného na studentských kolejích jsem nepodlehl dojmu
vlastní nenahraditelnosti. Přesto mám problém s tím udělat si během všedních
dnů volno. Ať už absentuji jakkoli dlouho, vždy se po návratu do práce musím
detailně probírat ve starých e-mailech a zjišťovat, co moji kolegové nezapsali
do interního systému. Vím, že sami mají své práce až nad hlavu, ale jaký má
smysl někoho zastupovat, když to po vás nakonec stejně bude muset opravovat? První
den či dva po dovolené (či jinak motivovaném volnu) tak vážně přemýšlím nad
tím, jestli má vůbec smysl někdy nepracovat (víkendy se nepočítají). Naštěstí mne
to zatím vždy brzy přešlo. Ale samozřejmě se trochu bojím. Co kdyby se to
jednou nestalo?
FRIGG’S DAY
Snažím se neponocovat. Snažím se
neponocovat každý den. A dopřávat si vždy alespoň 7 hodin spánku. Když se to nepovede,
doháním to alespoň krátkou siestou po obědě (mimochodem, velice dobrý vynález).
Přesto jsem čas od času nucen podlehnout hlasu rozumu a jít spát ještě před
půlnocí. Pokud se tak stane těsně před víkendem, beru to jako osobní selhání.
Vždy totiž existuje naděje, že během těch dvou nepracovních dnů budu mít
možnost vstávat o něco později. Takže se dobrovolně připravuji o těch pár hodin,
kdy bych mohl psát nebo číst. O hraní se raději ani nezmiňuji. Možná s věkem
přichází i jistý pocit zodpovědnosti. Už se nesnažím změnit svět, jde mi jen o
to dobře se vyspat. Pokud ovšem nezjistím, jak se dá snadno aplikovat kofein
nitrožilně.