Celý rok se těším na to, až si napíšu nějaký nostalgicky laděný text ohlížející se za mými deseti lety s recenzemi. Jak se blížil prosinec, přistihl jsem se, že si dělám poznámky, abych nezapomněl na jediný zajímavý moment, který by si zasloužil v tomto článku být zmíněn. A dokonce jsem se pustil i do samotného psaní, nicméně výsledkem byly téměř čtyři strany nesmyslů, v nichž jsem se ani já sám pořádně nevyznal. Následoval klasický předvánoční nedostatek (již tak velmi nedostatkového) času a výsledkem bylo prázdno. Jenomže chuť ohlédnout se za posledními deseti lety zůstala.
Těšil jsem se, jak si spočítám, kolik jsem toho za celou dekádu napsal. Pak jsem to opravdu učinil a výsledné číslo bylo tak malé, že jsem se rozhodl ničím se nechlubit. Na druhou stranu, alespoň jsem se mohl podívat na některý ze starších textů. Nebudu se teď podrobovat sebekritice (byť by rozhodně bylo co kritizovat), nicméně mám pocit, že vypsat se mi trvalo celkem dlouho. Dnes už naštěstí dovedu celkem obstojně předstírat, že jsem schopen dané dílo objektivně zhodnotit.
Deset let je celkem slušná doba. Vydržte něco dělat tak dlouhou dobu a můžete se tvářit jako profesionál. Se psaním všeobecně je však ten problém, že téměř každý, kdo napsal více než pár textů dělí následně svůj volný čas mezi další psaní a vymýšlení rad pro začínající spisovatele. Z toho důvodu jsem se rozhodl opustit myšlenku dát dohromady pár poznatků, na něž jsem přišel během tvorby těch obzvlášť obtížných recenzí. Snad, kdyby náhodou mě někdo opravdu nutil, napíšu jen: Antologie a sbírky povídek nebrat. Důvody nechám na představivosti.
Proč vlastně píšu recenze? Co z toho mám? Kolik mě platí? Deset let je naštěstí dost dlouhý čas na to, aby podobné dotazy zcela zmizely. Takže už nemusím vysvětlovat, že se díky recenzování dostanu i k titulům, které bych možná jinak úplně přehlédl. A ze stejného důvodu mohu experimentovat. Když něco vypadá jako zajímavá kniha, dostanu se k tomu, aniž bych otevíral peněženku. Množství takto objevených výtečných románů stále ještě převažuje nad… Tím ostatním (nebudu se pouštět do obsáhlých popisů, jak vypadá taková literární katastrofa).
Slíbil jsem si, že nebudu zmiňovat příliš mnoho detailů z minulosti, ale vzpomínám si, jak jsem jednu dobu psal i recenze audioknih. (Jó, to byla doba) Zároveň mám ale v živé paměti i reakci jednoho vydavatelství (šlo o stížnost, že vůbec nerozumím audioknihám, protože dostatečně nevyzdvihuji jejich roli jakožto předního vydavatelství). A v případě spolupráce s Audiotékou to zase skončilo výměnou osoby zodpovědné za marketing. Najednou se mnou přestali komunikovat a vcelku rychle jsem pochopil, že jsme skončili. Vůbec se jim ale nedivím. Potřebovali někoho s dostatečným dosahem a ne tento blog. Alespoň jsem tedy položil základy své současné sbírky audioknih. A všechny nově zakoupené tituly pořizuji výhradně u Audiotéky, takže svým způsobem to pro ně byla dobrá investice.
Možná bych si mohl do budoucna přát ještě alespoň jednu další dekádu s recenzemi, ale nepochybuji o tom, že by to bylo zbytečné. Budu psát, dokud bude zájem. A číst budu ještě mnohem déle.