Pořád se něco děje. Minimálně čas odtikává, buňky se dělí (a umírají, vždycky hlavně umírají), tělo si žádá doplnit energii (a žádné tofu), splátkový kalendář potřebuje nakrmit, nájem se sám nezaplatí a když už jsme u toho, to zaměstnanecké portfolio se taky samo nevyplní. Čeho chci dosáhnout a jak? A hlavně, hodí se to do firemních cílů a korporátního prostředí?
Jak se jednou začnete hýbat, už se obtížně přestává. Občas
to dokonce může připomínat sněhovou kouli valící se z kopce. Přirovnání
není pochopitelně úplné, neboť my se málokdy dostaneme do údolí v jednom kuse.
Ale není důležité zabíhat do detailů, alespoň ohledně konců ne. Pohyb je
přirozenou součástí každého dne. Je těžké se mu vyhnout. Pro některé je to
dokonce nemožné. Začne to ráno, většinou snídaní a naivní představou, co
všechno se dá během dne stihnout. Po několika nepovedených pokusech změnit
dopolední stereotyp přichází oběd. Anebo ne. Záleží na okolnostech. Po obědě
nastává období, kdy na ničem nesejde. Protože ať už se stane cokoli, další na
seznamu je zaměstnání. Občas se může stát, že součástí tohoto odpoledního
balíčku je i kurz praktického multitaskingu. A večer, večer už zpravidla o nic
nejde. Je pozdě, přestože je brzo. Seznam realizovatelných činností začíná
bodem čekat a končí u spánek. Jestli se podaří vecpat něco mezi
tyto položky, jde spíš o výjimku.
A potom přijde noc, kdy se spí (vždy málo, nebo alespoň míň,
než je potřeba). A ráno to začne všechno od znova. Teprve na konci týdenního
cyklu se ukáže, jak moc je to vše neefektivní. Určitě by se to dalo udělat i
líp. Jen mít tak čas zastavit se a popřemýšlet nad tím.