„Ale já nemám papučky.“
Všechno šlo dobře. Možná až moc dobře. Takhle zpětně by se
dalo říct, že jsem to měl tušit. Předvídat. Opravdu dobrý rodič by to dokázal.
Jenomže já nejsem ani dobrý, ani mi to nevadí. Chci jen domů. Doma je kafe.
Chce se mi spát. Postel, nebo kafe, to je jedno. Chci domů. Jenomže k tomu
potřebuji, aby junior dnes oželel přezůvky a nechal se odvést do své třídy.
„Tatínku, tady jsou písmenka.“
A pokud možno by to měl udělat dřív, než jeho sestra rozebere místní nástěnku.
Mít děti je celkem fajn. Jeden si zvykne. Alespoň pokud jsou
na to dva. A pokud ten jeden plní roli druhého rodiče (ne vždy to musí být
otec, ale slyšel jsem, že to bývá zvykem). Mám svoje děti rád. Opravdu ano.
Vždyť i kdyby je zbytek světa vášnivě nesnášel… Ale ne, jsou to jenom papuče. A
šli jsme do školky dost brzo na to, abychom mohli strávit v šatně klině i
30 minut, aniž by to vypadalo, že jdeme pozdě.
Sednu si na lavici, zhluboka se nadechnu a pokusím se na
chvíli předstírat, že žádný problém neexistuje. Ostatně, nikam doopravdy
nespěchám. Pamatuji si okamžiky, kdy zoufalí rodiče přemlouvají své ratolesti,
aby s sebou pohnuly, protože tatínek/maminka potřebuje do práce. Já pracuji
z domu, a ještě ke všemu odpoledne. Můžu si dovolit být klidný.
A nejspíš bych klidný i byl. Stačilo by jenom vrátit se v čase
a nacpat tu pitomou obuv do batohu.
„Můžeme se vrátit?“
Nemůžeme. Dostal jsem za úkol odejít se dvěma dětma do
školky a vrátit se s jedním. Nehodlám riskovat nesplnění mise kvůli něčemu
tak triviálnímu. Člověk musí improvizovat. Zkouším synovi připomenout dobu, kdy
prvních pár dní v září neměl žádné papuče, protože jsme je nejprve museli
koupit. Ale už chodil do školky, takže… Nefunguje to. Buď si na to odmítá
vzpomenout, nebo je to něco, co se rozhodl již nikdy neopakovat. U čtyřletých
jeden nikdy neví.
Zkouším ještě chvíli argumentovat, vysvětlovat a poukazovat
na výhody bosých nohou, ale v tento okamžik tak činím již jen pro ostatní rodiče.
To aby věděli, že se nehodlám uchýlit k ilegálním praktikám. Děti se
netrestají a už vůbec ne fyzicky. Je třeba jim všechno trpělivě vysvětlit.
Ačkoli na empatii („Tatínek bude smutný…“) to hrát nezkouším. Junior je sice
velmi empatický, ale taky má jedinečnou schopnost (stejně jako všechny děti?) vlastní
empatii ve správný okamžik vypnout.
Začínám litovat, že jsem si s sebou nevzal něco na
čtení. A v tu chvíli se stane zázrak. Během několika minut už stojím pod
okny školky a mávám. Cestou domů přemýšlím, jak to bude vypadat v září, až
tuhle část dne absolvuji dvakrát.
Říká se, že mít malé děti je na dětech to nejlepší. Ale všichni
víme, jak funguje nostalgie.