Hrozně rád se potkávám s lidmi, které považuji za své přátele. Jen to nesmí být příliš často. Ne snad, že bychom si neměli co říct, ale nejdůležitější je mít čas na přípravu.
Den předem sestavuji seznam všech úspěchů a hledám nejstručnější
a nejvýstižnější důkazy o rozvoji své osobnosti. Zaměřuji se nejen na kariérní progres,
ale zaznamenávám i počet dní od poslední drogy (a je jedno, zda je to kofein, tein,
alkohol či třeba cukr). Když jsem s tím hotov, připravím si krátkou
prezentaci, v níž shrnu všechno, co se mi od posledního setkání nepovedlo.
Pochopitelně nepoužívám tak ostrý slovník. Referuji o těchto skutečnostech jako
o něčem, co bylo odloženo. Třeba když je hrozné horko a já si omylem koupím
pivo. Nebo dvě. Každý týden.
Protože jsem otcem dvou dětí, nesmím opomenout ani jejich
úspěchy. Částečně jsem totiž zodpovědný za jejich genetickou výbavu, částečně
jsem jim pozitivní inspirací. Jednou zdědí celou moji sbírku knih o
prokrastinaci…
Beru svou roli na tomto světě ohromně vážně. Bez zodpovědného
přístupu k životu bych totiž mohl snadno skončit jako někdo, komu nevadí
zaměstnání, kdo miluje svou ženu a děti a nejraději ze všeho je, když mu
všichni dají pokoj. Dokonce bych takový stav mohl považovat za štěstí. A co je štěstí
bez alespoň dvou grafů?
Jen pocit.