Nedá se nic dělat, narodil jsem se do rodiny zemědělců. A když vidím hlínu, mám chuť něco zasadit. Snažil jsem se tomu utéct do města, ale když jsem se stal členem zahrádkářské organizace, můj osud byl zpečetěn.
Nejhorší je to teď v létě. Všechno roste a vyžaduje nějakou
péči (ať už zalévání nebo sekání trávy) a krom normálních povinností mám i
neustálé nutkání chodit pravidelně na zahrádku. Nic z toho, co tam dělám,
nemá dlouhodobý efekt (krom grilování, ale to ovlivňuje pouze moji hmotnost).
Přesto je velice snadné podlehnout dojmu dobře odvedené práce.
Mohl bych dělat cokoli. Namísto toho stříhám révu, sbírám ostružiny
a představuji si, co všechno udělat z těch jablek a hrušek, které dozrávají
vzdor mých sadařských neschopnostem. Díky tomu jsem se naučil, že ať už udělám
jakoukoli chybu, vždy to poroste. Kéž by to fungovalo i na moje sukulenty. Ale tato
moje neschopnost mne přivádí k jiné myšlence – Vždycky se to dá koupit
znovu.
Což mi připomíná, že bych se měl jít postarat o děti…