Nesuď knihu podle obalu, říkám si vždy, když se objeví citát od známé osoby vychvalující „dílo hodné sci-fi klasiky.“ Vždycky je lepší si tu knihu nejprve přečíst. Pak třeba zjistíte, že některá klasická díla se pravděpodobně do této kategorie dostala omylem. Jako když si stoupnete do špatné fronty.
Někteří lidé tvrdí, že všechno má svůj důvod. „Asi to tak mělo být.“ Často se ukáže, že zpočátku se pokoušeli omluvit vlastní neschopnost. Přičemž nakonec jim okolnosti nedovolily demonstrovat její opravdový potenciál. Kdyby náhodou to nevyšlo, lze zatáhnout do argumentace osud, případně zpochybnit základní pravdy. Jak vlastně víme, že je Země kulatá? Co je to dobrá kniha? Je důležitější znát se s autorem či autorkou osobně, nebo si všimnout těch pár nedůležitých chyb v textu, kvůli nimž je celý příběh nepochopitelný? A proč se téměř každá moje konverzace nakonec dostane ke knihám?
Původně jsem chtěl… Asi už je to jedno. Když knihy, tak knihy. Možná to tak holt musí být. Ostatně každý den chodím kolem plnící se knihovničky a je mi naprosto jasné, že nejpozději ke konci roku budeme opět řešit, kam s novými knihami. Nikdo mi další police v bytě nedovolí (což neznamená, že to nebudu dál zkoušet), bude tedy třeba přikročit k další reorganizaci, třídění a bolestivému zjišťování, co nutně potřebuji a co bych si třeba mohl časem koupit jako e-knihu. Část mé knihovničky už nyní v digitální podobě je a kdybych měl chvilku čas, mohl bych si udělat statistiku, kolik titulů mám v jaké formě. Jenomže to by bylo moc práce a ač možná vypadám pracovitě, jsem extrémně líný. Proto mi nedělá problém skončit teď, když to ještě vůbec nedává smysl.