Je až neskutečně snadné ztratit se v realitě. Je až děsivě jednoduché rozpustit se ve stereotypu. Zatímco týdny se mění v měsíce a jediným ukazatelem konce roku jsou vyšší výdaje a náhlý zájem dávno zapomenutých přátel o setkání. Jako každý rok, i tentokrát si říkám, že to bude jiné.
Dokud umíme klamat sami sebe, máme naději. Směju se všem, co
považují včerejšek za lepší, ale to jenom proto, abych nemusel hodnotit dnešní
den. Co na tom, že by to nebylo objektivní? Objektivitu milerád přenechám těm,
co vidí dál než na špičku vlastního nosu. Já se snažím dohlédnout aspoň tam.
Letos jsem si poprvé vážně řekl, že už nezaseju. Mám šuplík
a kolem domu tolik kontejnerů na recyklovatelný odpad, až si připadám jako v obklíčení.
Pravdou ovšem je, že přestat nedokážu. Ne z vlastní vůle. Zapomněl jsem na
sny, ztratil jsem potřebu cíleně se podělit, nemohu se ale vzdát té podivné
potřeby čas od času si smočit prsty ve stejném moři jako všichni ostatní. A jak
se blíží konec roku, převládá u mne názor, že takhle je to správně. Tyto úvahy
se budou vracet, ale zatím nedovedu přijít na jediný nerozumný důvod, proč
měnit názor. Možná nejsem slyšet (a dalo by se říct, že dobrovolně), ještě však
mluvím.
Co dál? Týdny se změní v měsíce, aniž by to šlo poznat.
Přijde další konec roku a po něm další. A má přání zůstanou u šálku dobrého
čaje… Ve skutečnosti nejsme nikdo tak skromný, ale takhle ve sváteční atmosféře
to nevypadá nejhůř. Na to je ještě čas.